Jak jsem vyrazil umřít do Krkonoš

Hned po Silvestru jsem se musel sbalit a s vidinou zkouškovýho jsem odjel do Prahy. 16.1. měla přijít ta nejtěžší zkouška, takže bylo jasný, že se na hory dlouho nepodívám a taky to bylo to jediný, co mě drželo nad vodou, ta myšlenka, že odměna přijde.

Dvě zkoušky teda splněny, tak píšu Pepovi, jestli se jede na ty hory. A bylo to teda složitý. Ale nakonec v neděli ráno odjezd. Já jsem si po skoro třech tejdnech nic nedělání dal snowboard v pátek, snowboard v sobotu a v neděli ráno se v šest probudím a je mi pěkně zle. Asi na mě leze nějaká nemoc. Tak to zvažuju, jestli jet či nejet, ale prostě jsem nemyslel na nic jinýho a je tam hroznýho sněhu..

Jede nás početná parta a zavání to zase dobrou akcí. Mně je bídně a nevím, co tu dělám.

Mý nabídky odlož svoji holku do Martininýho koutku a pojď s náma využívá Vašek. Dál se přidává dvojice Berkys a Švábis, poprvé na prkno letos vyrazil Luďan a nechybí samozřejmě Pepa, kterej vlastní tuhle cestovní kancelář.

Pepa mě chlácholí takovejma řečima, jako že to vypotím a podobně. Spocenej jsem po pár krocích dost. A je to fakt záhul, vlastně mi je blbě tak, že stejně ani nekoukám po tý nádheře okolo a jsem tu zbytečně, ale jdu.

V závěrečným hiku Berkys uznává, že ty hůlky nejsou při chození úplně k zahození a stylem krtek se jako poslední škrábe nahoru. Štěpán zase půlku jedný hůlky ztratil už zřejmě na parkáči. Já už ani nemluvim a bez hůlek bych ani nestál na nohou. No jsme parta hic.

Oběd dáváme na super místě a rozhodujeme, co dál. Na jižní straně, do který pere slunce, není sníh nic moc a plán byl, dát si to na sever, vyšlápnout zpátky a pak sjet teprve jih. Rozhodnutí je na samozřejmě na mě, jestli to dám. Vím, že je to největší kokotina, co můžu udělat, ale tak nechci o to kluky připravit, jdeme si to sjet na druhou stranu.

Nahoře nasazujeme a nějak to tak spouštíme dolů. Já samozřejmě úplně blbě, nějak ani to prkno neovládám, prostě někudy jedu. Tak takhle vypadá moje první jízda v Krkonoších prašanem, na kterou jsme se připravovali od října, chodili jsme tu bez sněhu s prknama na zádech, vymejšleli, kudy budeme jezdit a podobně. Jedu, je mi zle a už chci bejt doma. Děkuju pěkně.

Kluci si to ale užívaj. Zkoušej, jak funguje prašan, sem tam padaj, ale přicházej na to a jsou rádi, že jsou čerství majitelé sněžnic a skialp a podobně.

Dole to zas házíme na batoh a čeká nás další hodinka a půl zpátky nahoru. Njn matematika hor je taková. Pět minut dolů je hodina nahoru, nedá se nic dělat.

Já už jsem kompletně v prdeli, motá se mi hlava a nohy mám těžký, jak kdyby mi je někdo zalil olovem. Už vím, že tohle jsem fakt kompletně posral a v tom lepším případě si to jen poctivě odležím v posteli. Na druhou stranu jsem rád, že si můžu zkusit, co to tělo dokáže i když doma by jsi byl ve stavu, že Ti dělá zatěžko dojít si z postele na záchod a tady máš před sebou ještě 300 vejškovejch v prašanu a plný polní.

Na každý zastávce se snažím ležet a nabrat aspoň trochu sil.

Cesta zpátky trvá nekonečně dlouho, ale nějak to dáváme. Pepek s Luďanem jdou ještě kousek vejš, já umírám.

Pak následuje cesta dolů, kde se Lůďovi a Pepovi zůročuje jejich prodloužení a užívaj si sjezd zafoukaným korytem. Zbytek skupiny jede po přemrzlým ničem a moc zábavy to není. Cestou dolů už jen padám a bořím se a chci bejt už v doma v posteli.

No tak takhle jsme si to dali v neděli. Právě mi volal Pepa, že jde zítra zase někam něco sjet. Já jsem si dal pár dnů s horečkama, teď už mám po tejdnu jenom rýmu a trochu kašel.

V lednu jsem teda zvládnul dát pár zkoušek, odmítnout hodně kamarádů s nabídkama dobrejch akcí,  jeden výlet, kterej jsem si vůbec neužil, na sněžnicích a ležení v posteli. Doufám, že další měsíce budou lepší.

Jinak proč tolik smůly? Neuctil jsem krakonoše na Vrchlabský benzínce a nebyl s náma Adama Blažek. A to se mi vymstilo.

tomaass

P.S.:  Bojím se, že až budu jednou starej a nebudu moct sportovat, bude ze mě pěkně nevrlej starej dědek. Protože právě jsem pěkně nevrlej a otrávenej. Tak snad se se mnou všichni nepřestanete bavit :-D.