Jak Máťa k dvoukolu přišel

Nějak se to semlelo, že dva super lidi co znám se rozhodli, že do toho praštěj a vezmou se! Nebyl bych to já, aby mě nenapadlo obdarovat je něčím úplně zbytečným, neskladným a celkově úchylným :) Jak velká byla moje chyba... nerad to říkám, ale do svého daru jsem se zamiloval!!

A co že sem jim to s kamarádama vlastně koupil? Dvoukolo! Chvilka brouzdání po bazarech, vyčlenění finančně únosnejch exponátů, pár telefonátů a už sme s Kohnem seděli ve vlaku a těšili se na super kauf. Kolo za 3 tisíce říšských marek, punk jak svině, ale jinak uplně bezva. Cesta vlakem a metrem byla taky bez chybičky, všichni na nás koukali jak na dva bukanýry (pohoda, to si o nás myslí víc lidí...) a za cca 200 metrů od metra ke mě domů sme se na tom peklostroji naučili i jezdit.

Plán jasnej, dokud takovej babolap mám, musim ho pořádně využít... první testovací vejlet sem dal s výše zmíněným Kohnem, jedním ze svejch nejlepších kamarádů a spolumajitelem Bruna (tak sme novej stroj pokřtili). Stromovka za barákem, co víc si přát. No, možná lepší brzdy, ty měl Bruno fakt tragický. Fakt na nás všichni koukali jak kdyby sme byli z Marsu, dvě bukvice na dvoukole... to Praha jen tak nevidí :)

Další na řadě byla moje nejlepšejší kámoška Alča, která nezkazí žádnou srandu. Přehazování jí šlo hned, nebála se ničeho, super vejlet! Nerad se jako chlubim jo, ale zjistil sem, že na pilotování Bruna sem asi nejšikovnější, takže sem k tomu nikoho radši nepouštěl. Hyperaktivní Kropíkovic si taky vyžebrala abych jí svezl, zatáhnul sem Teorii národního hospodářství, což je fakt škoda, protože paní magistra-inženýrka je fakt hrozně hezká a vydal se na další výpravu. Z původního plánu jet se na hodinku projet se vyklubal okruh přes Libčice a Tróju, dvakrát cesta přes Vltavu na převozu a skoro celý odpoledne suprově zabitý. Nikdy bych neřekl, že toho jde na tomhle tolik ujet. Bruno má ale svoje náladičky a při příštím vejletě utrhla Karolíny karma brzdový lanko, my málem skončili pod autem, dal sem drop z 40 cm vysokýho chodníku... super zážitek, doporučuju!

Pomalu, ale jistě se blížila doba, kdy budu muset svýho mazla předat dál. Cesta na hlavák za 20 minut i s dvoukolem je asi jedna z nejhustších věcí co sem kdy dokázal. V Turnově budil Bruno taky ovace, pošťák se málem vyboural když mě na tom viděl jet z nádraží. Naplánoval sem ještě jeden poslední vejlet s dalším z mejch nejlepšejších kámošů a to je Hánz. Háčko je starej fixkař, takže šlapání s nim byl úplně jinej level, Jenišovice, Bartoška, okruh okolo celýho Turnova za chvilku, zmrzka, škoda že sem fotky dal na instagram a smazal z telefonu, byla to romantika jak sviň, okolo Jizery nás potkala blogerka a fotografka na volné noze Áňa, takže sem si dovolil z fejsíčku čórnout její fotku, protože je má fakt hezký (ty fotky).

Svatba proběhla, my se s Kohnem nacpali slavnostního oběda, chlebíčků a razili sme sundat kvádra a přijet s naším veledarem. Cesta z Ohrazenic do Drhlen proběhla dobře až na pár srandiček s přehazovačkou, která mýmu kamarádovi nic neříká, takže můj kotník párkrát zaplakal o silnici, díky kámo :-*. Čistě náhodou sem s Kohnem slavil přesně rok bez střední školy, takže afterpárty stálo za to :)

Dar udělal určitě velkou radost, ještě že ty dva lidi mám tak hrozně rád, jinak bych tohle kolo nikdy nedal z ruky, berte to jako splátku za všechno co ste pro nás udělali, dík :)

Celkově sem na Brunovi nalítal něco málo přes sto kiláků a rozhodně to není moje poslední dvoukolo. Vejlet s Kohnem po Stromovce byl mediálně zachycenej GoPrem, takže televíze a internety o všem věděj, užívejte videjko!!!

Máťa