Jarní snowboardování v Itálii

Vyprávění o ježdění na prkně v Itálii, kdo nechce číst moje plky, nechť scrolluje dolů na video :)

Bylo, nebylo, na vejšce sem potkal novýho kámoše Vojtu. Tenhle týpek je boží v tom, že na žádnou zábavu neřekne ne. Párkrát jsem ho v prosinci vzal s náma na hory a ukázal mu, že to není jenom o ježdění obloučků na sjezdovce. Nikdy bych nečekal, že kluka co hrál roky fotbal a teď drtí závody na silničce to bude tolik bavit.

Menší komplikace nastala, když jsem se z World Snowboarding Day ve Vítkovicích svezl poprvý v životě sanitkou. Diagnóza: rameno venku a na kontrole po týdnu se ještě přišlo, že je štípnutá i klička. Super začátek zimy co? Plán na příští dva měsíce byl jasnej! Udělat zkoušový a dát ruku do kupy. Po měsíci učení a sezení na zadku jsem mohl začít s cvičením u koho jiného, než u dvorního opraváře lidí okolo bozidecka.com Vaška. Po první rehabilitaci jsem si říkal, že tohle nemám šanci stihnout. Colostrum, Aloe a Vašek udělali nemožný a opravdu jsem se mohl po deseti týdnech postavit na prkno!

Hned první jízdu jsem byl donucen dát asi nejdelší a nejhustější sjezdovku z ledovce, kde jen cesta lanovkama trvá snad půl hodiny. Ještě před odjezdem jsem si říkal, že poskakování v parku si nechám až zase na příští zimu... Moje vůle je ale tak slabá, že už první den jsme tam prolítali celý odpoledne.

Když jsem byl s Vojtou poprvý na prkně, tak neuměl ani ollie. Na konci tejdne lítal krom 3 největších skoků v parku snad všechno, naučil se 180, pak za to jednou vzal i víc a snad na prváka 360. No mě huba spadla až na zem, při představě kolikrát jsem já šel na hubu, než sem tomu vůbec mohl říct 360.

Já jsem zamačkával slzu nad tím, kdy jsem před třemi lety dával na tom samém místě backflip ze sjezdovek do prašanu, všechny raily v parku a 360 na velký lajně. Holt jsem byl mladej a blbej, teď jsem byl podělanej až za ušima, protože rameno venku fakt není nic co bych si chtěl ještě pro velký úspěch zopáknout. Nakonec jsem si jen tak jezdil do pohody, čas od času zanadával na taliánský učitele lyžování, který berou malý děti do parku. Ty se na lyžích sotva drží, všude padají, helma jim nic neříká, nejsou z rozjezdu vidět a člověk jim občas skoro skočí na hlavu, protože talián si je rozestaví do řady hned pod dopadem. Jednou už to skoro vypadalo na menší rvačku, ale protože jsem extrémně klidná povaha, tak jsem si řekl, že nemá cenu se s nějakým talošem zahazovat...

Krom resortu Passo Tonale - Ponte di Legno jsme se ještě stavili v něčem, co vypadá jako futuristická představa o supermoderním lyžařském středisku ze 70. let. Ano, řeč je o komplexu Marilleva - Folgarida. Lanovka tu vypadá zhruba jako svařené lešeňovky, místy vyztužené bakelitem. Na mapě se hrdě chlubí dvěma snowparky. Musím říct, že i lidová tvorba ve Struhách je daleko lepší. Absolutní highlight celého dne bylo, když jsem viděl taliánskýho učitele, jak bez helmy letí se skupinkou lyžařů - začátečníků po místě, které je velkou červenou cedulí označeno jako lavinový svah / nevstupovat... holt jinej kraj.

Co říct na konec? Vejlet se mě moc líbil a byl sem fakt mile překvapenej, jak jsem to s rukou zvládl, protože snad ani jednou nezabolela. Mám radost, že se toho Vojta tolik naučil, jelikož na začátku neuměl fakt vůbec nic, takže progress jak hovado!

Doufám že se video bude líbit (nezapomeňte přepnout na HD) :) Enjoy!

Máťa