Výprava za východem slunce

Byl jednou jeden kluk, kterej miloval přírodu a hory, ale bohužel se shodou nešťastných událostí dostal do vězení. Bůh ví, proč se mu to stalo a za co byl trestán. Žil ale v zemi, kde betonu bylo víc než stromů a slunce už zde dávno nevycházelo. Měl ale velice dobré přátele, kteří mu pomohli utéct z vězení a dostat se na svobodu.

A že to není žádná sranda!

Plánu na uplynulý víkend se ujal Luďan. A my jsme ho směle poslechli. Moc dohadování nebylo nutný, jede nás pět, auto beru já, nabírám Pepína, u Luďana je sraz v 17:20. Skoro v půl sedmý se nám teda daří odjet :-D.

Účastníci výpravy jsou tomaass, Pepíno, luďan, pan doktor Vašek a skejťák Berkys. Takže solidní uskupení v moji T3, která se za mírnýho mrholení vydává směr hory. Už po cestě je pěkná sranda a tak doufáme, že nám úsměv vydrží i pokud nakonec opravdu budeme spát nahoře.

Nakonec nás T3 dovezla do plánovanýho Špindlu (protože si přeci nedáme jen nějakej výběh z Pece, když jsme to už před pár tejdnama šli).

V Diasácký chatě maj vánočku tůristi, tak s něma dáváme pokec a pívo. Pokračujem dolů do města na nějaký jídlo. Všechny hospody jsou pěkně snobský, až nás do čela trkne cedule Krakonoš 12° 24,-. Obsluha je v mírně podnapilém stavu a tvrdí nám, že je zavřeno. To je vono! Kamarádíme se, dáváme dvě piva a spoustu cenných rad, kde jak a co ve Špindlu.

Celej večer řešíme jediný. Kam půjdem a jestli budeme spát v autě a nebo nahoře. Většina chce spát nahoře, já se zdržuju hlasování, ale nechce se mi jít bez Pepka a Pepíno je se svým spacákem jasně proti. Píva ale udělaj svoje a po šestým kousku jdeme radši v jednu ráno na chvilku spát s budíkem nařízeným na 4:00.

I když je venku skoro mínus deset, tak v pěti lidech v T3 je pohoda. Ve 4:00 zvoní budík a my se vykopáváme ven. Všude okolo hučej sněžný děla a tak vymrzáme, hned jak se otevřou dveře dodávky.

Namířeno máme na Kozí hřbety, takže je nám teplo hned. Je skoro úplněk, jasno, hvězdy svítěj, skoro jsme i mohli nechat čelovky doma. Na pár úseků v lese jsou možná potřeba, ale jinak je fakt jasno. Teď by se vlastně hodilo napsat, že Berkys jde ve skejtovejch botech És. Berkys je prostě střelec, pohorky nevlastní, nohu má velkou jak americkej basketbalista a vše odůvodňuje, že jsou "trošku vyšší", takže je to v pohodě.

Stoupá nám to celkem rychle a za chvíli už nabíráme vodu z horskejch pramínků a kocháme se výhledem na Špindl a další svítící civilizace. Je ticho, my jsme tu úplně sami a dole ještě všichni spí.

Jenže příroda nám to chce udělat hezký a ještě hezčí. Takže další div se nám naskýtá nahoře. Kdy na za horizontem už začíná den a za náma ještě svítí měsíc a hvězdy. Den, noc, den, noc, podle toho, kam se otočíš.

Je 6:40, do východu nám tak zbývá asi 50 minut. Volíme proto naší oblíbenou Studniční, protože ji máme rádi, je nejblíž a bude to z ní hezký.

Jdu první a zažívám nepopsatelný stavy euforie z toho co vidím, kde jsem, s kým tady jsem, jak žiju, co se děje. Nejde to napsat, prostě tu v sedm ráno bežím sněhem na homoli přede mnou, protože za ní vidím spoustu pěknejch barev, který si zrovna teď chci prohlídnout. A chce se nám všem.

Vrchol zdolán za 2 hodiny 30 minut. Je něco lehce po sedmý, fouká vítr, teplota je někde pod -12, představení může začít.

Za chvíli se dočkáváme. Máme náhodou vstupenky do první řady. Nejdřív začne celej obzor lehce blikat a potom vyleze ta veliká ohnivá koule, která nám tu dává život už pár miliónů let, nikdo si ji ještě nepřivlastnil a ona si může svítit i bez regulí evropský unie.

Zima je fakt hrozná, ale chudák Berkys si prostě rád nakládá a nedal na naše rady, aby si pohled z Holandska vložil do papírku pěkně v teple a závětří dodávky. Je to velká oběť, ale nějaký ty cíle výpravy holt byly jasně daný. Takže Berkys musí dávat.

Stojíme si teda na těch největších kopcích, co tu v tý naší zemičce máme. Kouříme pohled z Holandska. Jako každej víkend porušujeme asi 100 zákonů a nařízení, který si někde někdo pro něco vymyslel. Jsme ale šťastný a svobodný.

Slunce nám dodává tolik síly, že bychom mohli jít dál. Pepíno má ale nějaký problémy s kolenem, takže padá volba na snídani na Výrovce. Nikomu se teda pryč vůbec nechce.

Po cestě potkáváme i bunkr na kterým jsme si dávali snídani nedávno s prknama. Po levý ruce mám Sněžku, po pravý chatu, kde jsem s kámošema v únoru strávil krásnej tejden, jdem okolo pamatníku obětem hor, kam jsem loni doběhl na běžkách v -20, támhle jsem se učil lyžovat, vidím Rokytnici, kde si to dáváme na kole i na prkně, je vidět Ještěd. Přemejšlím nad tím, že já stejně v jiný zemi nikdy nemůžu žít.

Na Výrovce je to nějaký mrtvý, ale jestli vzpomínáte na náš nápis, kterej jsme tu zanechali, tak ten tu pořád je.

Nakonec zjišťujeme, že jsme akorát použili špatný dveře. Ale co na tom sejde, jídlo jsme měli vlastní a termosky s čajem taky.

Dolů se vydáváme Dlouhým dolem a já vzpomínám, jak jsme tu fotili do Dirtbikeru a já se poznal s Radkem Hruškou a začal jsem tam vlastně pracovat. Pepínovi přestává píchat v koleni, takže nám to dolů celkem frčí. Berkys v některejch úsecích používá svoje boty jako lyže.

Pepíno nám po cestě ukazuje, co jde a nejde sjet na prkně a my už se těšíme, jak si to tu za pár tejdnů dáme. Dole jsme za chvilku a tůristi zrovna přebalili svoje děti a jdou na tůru.

My startujeme T3, oprašujeme sníh ze sněžnejch děl, je 11 hodin, už jsme si dali šest hodin zábavy a den teprve začíná.

Po nějakejch těch fotkách na facebooku a tady vždycky se vždycky minimálně jeden člověk ozve, že bych chtěl dávat s náma. Hele plán je vždy tady na stránkách, pod plánem je diskuze a přidat se může kdokoliv. Tak nás stačí jen sledovat.

Díky všem, že si to takhle dokážeme užít. Můj víkend byl luxusní a to byl tohle jenom začátek.

Jo a náklady byly 100 Kč na jednoho na naftu.

tomaass

P.S.: Trochu mě mrzí, že jsme nezvládli navštívit toho Čáryse, takže doufám, že to nějak napravíme!