Tiskové prohlášení o tomaassově zranění

Nezvládám to odpovídat všem levou rukou, tak vám to napíšu tady na můj krásný blogísek a můžu posílat už jen odkazy, jupííí.

Bylo nebylo, je pátek, zataženo, já, Zvolouš, Lůďa a Verča jsme na Ještědu, máme naplánovaný focení pro dirtbiker na celej víkend, permice zadarmo, testovací kola, no to bude paráda. Mě to poslední dobou na tom kole fakt jde, takže jdu nějakou třetí jízdu samozřejmě na držku, až to musím sjet s řidítkama nakřivo, protože nejdou narovnat a imbusy nemam. Na dolní velký lávce přes bažinu chybí v půlce kus prken, nikde ani žádný upozornění. Jakoby nestačilo, že je před tou lávkou téměř nevysychající louže, ničím pobitá není a tím pádem klouže ve velkým stylu téměř pořád.

Nějakou pátou jízdu nahoře celkem mrholí, jedeme zadní rozšukanej trail, už zhruba vím, co kde je, nějak se mi pěkně rozchodil tlumič v tom mordoru, takže mě to hezky jede, Veronika si dala pauzu, tak letíme svižnou, bez větších pauz, ať si ruce zvykaj. Největší výmrd je za mnou, ach to bylo něco, ruce bolej zle, ale mě to tu baví. Už to vypouštím zřejmě, přejedem tady ty bažiny, možná už dole konečně bude Buba a Shaman, pojezdíme, pofotíme, večer dáme párty v klubu, ach celej víkend na kole, to bude pohoda. Vjíždím na lávku. Škoda, že mě ještě nejede to auto, bejt tu svým vlastním autem a mohl bych v něm celej víkend bydlet, to by byla pohoda. Jedu docela rychle, lávka zatáčí doleva, zatočím a i led klouže míň než tohle. Říkám si ok, jdeš na držku debile, snad v tom kapradí tady po levíčku nic není, prásk, kokote přaštil ses do ramena a málem sis strčil pracku mezi ty prkna, směruju si to pěkně do kapradí a vzduchu zjišťuju, že, mám něco s rukou, chci to tu doplachtit co nejpohodlnějc, ještě kouknout, kde letí kolo, ať mě nezabije a ruka nespolupracovat. Bum, ticho, ležim ksichtem v hlíně, žiju. Převaluju se jak kokot, nemůžu vstát, protože mi nefunguje ruka. Rychle vyhodnotím situaci, první co mě napadá, vyhozený rameno, zranění který jsi nikdy nechtěl mít a čeho jsi se nejvíc bál, druhou myšlenkou se samozřejmě hned utěšuju, že to je třeba jen nějaký naražený, no jasně, je to naražený kokote, nepohneš s rukou ani o centimetr, do místa kde má bejt normálně rameno se ti vejde celá pěst a je to naražený..

Už je tu Zvolouš, lehce vyděšen, asi pád vypadal líp, než jsem si myslel i Luďan, lehce pobaven, jel po lávce krokem, protože nepřemejšlel o píčovinách a ví, že to tu všechno klouže už z předminulýho tejdne, kdy šel taky na držku na jedný lávce. Vyhodnocuju, že můžu chodit, hlava se mě nemotá, kromě odřenýho kolena už nic, chytám si ruku druhou rukou, oznamuju klukům, že to nezvládám sjet, ani stlačit a vyrážím co nejrychleji dolu, dokud to jen začíná bolet, abych došel.

Když docházím dolů už mě to pěkně bolí, nechávám si zavolat horskou, Zvolouš mi pomáhá dostat se z věcí a čekám. Čekání a bezmoc je vždycky to nejhorší, nevíš co ti je, co s tebou bude, jak dlouho co bude trvat. Nejdřív to bolí dost, pak hodně, pak kurevsky moc, pak už jen dejchám, snažím se na nic nemyslet, potím se bolestí, Verča vypadá vyděšeně.

Týpek z horský služby, se mě to pokouší nějak zavázat a dává dlahu, připomínám mu, aby mi zavolal sanitku (sanitka = fet = konec bolesti, klid, bezpečí, doktoři, konec čekání, opravení tomaasse), snažím se myslet si na to, abych byl příjemnej, když už tu otravuju lidi v tomhle hnusnym počasí svou blbostí. Je tu Shaman. Je tu sanitka. Je tu Buba. Luďan mi letí pro mobil a doklady, Verča mi cpe nějaký peníze do kapsy, paní v záchrance je fajn. Na vyhozený rameno se může dávat fet bez povolení doktora, protože to prej kurevsky bolí, odpovídám, že mě to trochu bolí a jestli se můžu zadarmiko nafrčet něčim dobrym, tak to beru. Na druhej pokus zavedená kapačka, lehni si tady, bude se ti trochu motat hlava a budeš mít sucho na jazyku, moc nevěřím.

Mávám klukům, sanitka se rozjíždí, mě se motá hlava a mám sucho na jazyku, je to parádní, bolest lehce utlumená, nebo se spíš zastavila na svým levelu "kurevsky kurevsky moc bolí" a letíme do nemocnice, houkačky houkaj, turbo píská, prej je po fentanylu stejnej stav jak po heroinu, líbí se mi.

V nemocnici celkem nábuch, čekám, potím se bolestí a oddechuju, fet už nekape. Mladej doktor mě posílá na rentgen, starší převozník mrtvol me těší hláškama typu "jooo vyhozený rameno, to je nejhorší bolest, tuhle jsme tu měli jednoho, čtyři injekce dostal, ve třech jsme mu to tam rvali zpátky a ten ti řval, bolestí omdlel" nebo "to tě budem chvíli trápit, ale stejně to tam nejspíš nepůjde, jo ty jsi ještě něco jedl? no jo tak to půjdeš na operaci až zejtra, nejdřív v pondělí tě pustěj, ježiš, to tě budem ještě muset umejt od toho bahna, to si užiješ mytí s vypadlym ramenem". Bojím se spíš, že mě z tý postele někde vysype, moc se s tim nesere, do toho nadává na lidi, co si myslej pořád si něco lámat a že si jde dát cigáro a sere na ně, já si představuju, jak mě ve třech držej, von s cigárem v puse a já po čtvrtý injekci omdlívám bolestí.

Po rentgenu, si prej zasloužím před nahazováním rovnou dvojitou dávku fentanylku, ach, po pár kapkách, přichází doktor, bere mě za ruku a natahuje ji. Déjà vu, tohle už jsem zažil, rok 2007 Praha Motol, mladej doktor mě drží za ruku, která mě hrozně bolí a uklidňuje mě, akorát tenkrát do mě nekapal žádnej fet, asi se za Topolánka víc šetřilo. Říkám doktoroj, že mám fakt strach (bez těch blbejch řečí, toho kokota bych byl celkem ok), klepou se mi nohy a jediný na co myslim je, nechat pravou ruku volnou, ať můžeš jít domů. Týpek sundává pantofel, strká mi nohu do podpaží, zatáhne, ve mě lupne a oznámí mi, že to je všechno. Odpovídám mu, že je borec a mam radost.

Další rentgen, hodinku počkat než se trochu proberu z rauše a můžu dom. Žhavim mobil, plánuju vše potřebné, táta se nabízí, že mě odveze (jsem tu jeho autem, už při cestě sanitkou jsem vymyslel, že když mě veronika bude řadit, domů dojedu i nafrčenej kapačkou). Na ještědu sbírám svoje věci, Luďan mi bere kolo, přeju klukům, ať si užijou víkend a nic se jim nestane, frčíme dom.

Večer lehce klub, bolí mě hlava z drog, jdu spát. V sobotu ve dvě ráno dochází fet v žilách a od tý doby jsem v píči. Zdědil jsem po mamince krásnou schopnost, mé tělo předpovídá počasí, s počtem domrdanejch věcí, bolí každá změna tlaku a počasí už normálně dost. Takže v kombinaci s počasím, jaký teď venku panuje si poslední dobou užívám. Navíc mě delší ležení bolí, občas se pokouším spát v sedě, bez opřenejch zad uprostřed postele, ale moc to nejde, od tý doby, co jsem si dvakrát po sobě zlomil klíční kost, jsem nakřivo a bolej mě záda.. Dneska se mě podařilo spát třeba od půl dvanáctý do půl třetí do rána. Mám dost času na přemejšlení, vymejšlení, čtení a tak, je to fajn.

Co dál? Samozřejmě nelením, hned jsem se začal (potom co jsem si projel všechny známý drogy na bolest, co která dělá a tak podobně) zkoumat, jak se nejlíp léčit, co brát, jaký jsou ortézy. Názorů jsem našel mnoho, doktorů oslovil dost. Zatím to vypadá, že zůstanu tři tejdny zavázanej v ortéze, aby se to uvnitř mělo možnost stáhnout dohromady, no a pak budem doufat, že jsem ještě natolik mladej, abych to dokázal rozhejbat, posílit a třeba mohl koncem září už nějak normálnějc fungovat. Většina lidí, co si někdy vyhodila rameno se s tím potýká dodnes, ti druzí jsou šťastně po operaci. Já to chci zkusit dát, ať to trvá jak dlouho chce, stejně už si v hezkým letním počasí na kole nejspíš nezajezdím, piloťák na paraglide asi taky nestíhám, do práce nemůžu, auto nemám z čeho splatit, o ženskejch se radši už zmiňovat nebudu, takže nemám co ztratit.

Hodně lidí mi přálo, ať se brzo uzdravím, já si přeju spíš, abych se pořádně uzdravil a zase fungoval jako dřív. Vám bych chtěl vzkázat, ať na sebe dáváte pozor a posloucháte doktory, nestydíte se vyhledat si pořádnou lékařskou pomoc a chtít za svoje peníze veškerej komfort. Stavěj se větší skoky, jezdíme rychlejc, kola jsou lehčí, čím dál tím líp choděj, takže náš sport je i přes všechny inovace v chráničích stále moc nebezpečnej. Přijde to v minutě a trápení je to leckdy na celej život, většina mých zranění byla z opravdové hlouposti a při vstávání z postele a sebemenší změně tlaku si na ně pokaždé vzpomenu, takže buďte lepší než já a jezděte hlavou, já se o peníze pojišťoven postarám za vás.

Děkuju všem kamarádům, co mi pomohli a pomáhaj.

tomaass