Přijde mi, jak kdybych ho hledal od mala. Je to prostě pokušení, testovat co ještě dokážeš, co tvoje tělo dokáže. Zkoušíme to každej, většina mejch kámarádů pravidelně testuje, kolik jejich tělo vydrží alkoholu, já pravidelně zkouším všechno. Únavu, bolest, výdrž, sílu, dostal jsem prostě k tomu narození fakt celkem vychytanej stroj, celkem slušně už jsem ho taky za těch 23 let dokázal zničit.
Ale k dnešku, šel jsem si zaskákat na A, skoky dostaly hodně naprdel po pojezdu, je to celkem v prachu, vyjetý koleje a občas mě to slušně honí. Jedu backline, první mě kope na předek, ladím přistání na nosemanual a jen co ty naplý ruce dostanou první ránu, jde moje rameno ven. Tohle je trochu zrada, jdu k zemi a dostávám slušnou jak vod vyhazovače v Gatu. Kluci z Klatov jsou ještě na místě, takže mi aspoň pomáhaj s věcima. Volám tátu, že bych potřeboval do nemocnice.
V autě už to přichází k sobě, v nemocnici už jsem zase v tom světě bolesti a čekání, pomine lehkej strach z nejistoty, kterou máš dokud jsi v lese, dál jsi lehce nervní, co bude, ale s přibývajícíma zkušenostma už tenhle svět znáš. Jsi ve světě bolesti a jsi vlastně v pohodě, jen tu je ta bolest, která, jak říká maňas, je jenom záležitost mysli. He, ale drž si vypadlou ruku a nemysli na to.
Přichází tátův kamarád a můj oblíbený doktor a nese si židli, no paráda, konečně návod pro kutily, minule mě rameno nahazovali takovým kungfu stylem, tohle zvládnem už s tátou sami. Kvůli pojišťovně to musí, ale proběhnout všechno, tak jak má, takže musíš ještě na RTG.
Už tam se mi jde celkem blbě, říkám si, kolik jsem toho už dal, první šití v sedmi letech a od tý doby se to vezlo. První kola, první motorky, snb, první závody, první zranění. Každá kost byla jednou netknutá a dneska už jich je pár, který těch šrámů maj i víc než dva. No něco jsem zažil, ale začíná mě bejt fakt krušno, tohle už trochu jako bolí. Na RTG se snažím vyjít sestřičce vstříc, dávám ruku kam chce a říkám jí, že se fakt snažím, ještě s ohledem na to, když tu ruším nedělní siestu, ale že mě to opravdu bolí.
Dofotíme, jdu ven a najednou se mi začně motat hlava, bolest ustupuje, táta mluví, ale já jenom slyším, jak duní jeho hlas, v uších mi to pulzuje, jazyk mám dřevěnej a chce se mi spát. Zpátky to dojíždíme na kolečkovým křesle a jen co se probudím řvu:”Na Bělehrad, na Bělehrad “. Usuzuju, že tohle bylo možná ono. Tohle byla jako už ta maximální bolest, kterou já dám, než začnu omdlívat? Zas takovej HC to nebyl, čtouce příběhy lidí, který si třeba uřízli ruku nebo nohu, měl bych dávat asi víc.
Dal jsem i rovnání ruky bez anestezie, tak jestli už nejsem nějakej vyměklej napadá mě. No každopádně jsem dojezdil, musím ladit tělo teď, v nemocnici řekli tři tejdny v ortéze, koncem tejden to chcem vytáhnout ven a nějak s tím pracovat. Půjde to, bude to bolet, ale Fyzioterapie Bc. Václav Kraus umí zázraky a já je poslechnu ve všem, abych zase lítal přes kaluže.
Děkuju hlavně tátovi za odvoz a omlouvám se rodičům, že jim takhle celej život dávám a ničím jejich výrobek.[Galerie nebyla nalezena]
tomaass
(ne)Podobné příspěvky:
Posted in report |
Květen 30th, 2012 at 16:12
Tak se dej strelce brzo zase do cajku…….
Květen 31st, 2012 at 12:28
Testuju nový přípravky na léčení a vypadá to hodně dobře, možná, že mě to překvapí i natolik, že sem podám hlášení, kdyby chtěl někdo něco vyléčit